Docela často se setkávám s názorem, že fotografů je prostě moc. I já jsem si všiml toho obrovského boomu lidí kteří fotí. Tento názor jsem i já donedávna sdílel. Dnes to ale vidím už trochu jinak. Možná proto, že jsem začal více rozlišovat mezi majiteli fotoaparátu a lidmi, kterým se dá skutečně říkat fotograf. Každá z uvedených kategorií si jistě najde své uplatnění a je to tak asi správně. Chtěl bych se zde zmínit o vlastnostech (předpokladech), které já osobně vnímám, že opravdový fotograf nesmí postrádat. Je to trochu slovo do pranice a budu rád za i vaše názory, které mi můžete napsat.
Kdo je to vlastně ten fotograf?
Občas plachý tvor, dříve se často ukrývající v přítmí temné komory. Podivín, který se ještě před rozedněním vydá daleko do krajiny s těžkým dřevěným stativem a brašnou plnou vybavení. Opakovaně tam čeká na ten správný okamžik, často se vrací s prázdnou. Týpek s pochybnou pověstí, celé dny zavřený ve svém ateliéru v podkroví, kam za ním dochází spousta atraktivních žen… Nebo chlapík, často drobné postavy, s bystrým pohledem, kterému nic neunikne. S bleskově rychlým prstem na spoušti, svou neustálou pohotovostí a ostražitostí připomínající pistolníka. Jak vidíte, rozličných poddruhů může být mnoho. Ale co je všechny spojuje a odlišuje od ostatních lidských jedinců? Ještě předesílám, že se budu zabývat především druhem portrétního fotografa, ke kterému mám asi nejblíže.
Vlastní originální vidění světa
Toto v podstatě nelze nesplňovat, protože každý vnímáme svět kolem sebe notně odlišně. Ovšem u fotografa je potřeba asi jistého specifického druhu vnímání. Řekl bych až téměř přecitlivělosti vůči zrakovým vjemům, světlu, stínům, barvám. Je to umění najít zajímavý záběr tam, kde jej nikdo jiný nevidí. Doslova jej vytáhnout z toho všedního světa, který nás každodenně obklopuje. Spadá sem i taková ta hravost, schopnost vidět věci v zajímavém kontextu, přiřadit jim překvapivý význam. Nebo je naopak převést v abstraktní objekt složený z roztodivných křivek, linií a struktur.
Schopnost vyprávět příběhy beze slov
Další důležitá vlastnost, pokud obrázky nemají zůstat jen nehybným otiskem reality. Obraz má v tomto případě oproti slovům výhodu jisté mnohoznačnosti, větší svobody vyjádření často nepopsatelného. Na druhou stranu zde hrozí, že divák ono sdělení přehlédne, jen povrchně přejde pohledem a nevidím nic víc, než pěkný obrázek. Takže je důležité zaujmout, provokovat, probudit zvědavost a zároveň nebýt moc „doslovný“, což by nejspíš působilo neohrabaně až trapně.
Představivost
Bez představivosti se žádný fotograf neobejde, bez ní se celý proces podobá spíše střílení naslepo. Výsledek bývá spíše dílem náhody, než nějakého vědomého záměru. Asi jste si každý už zažil ono zklamání, když fotografovaná scéna na výsledné fotografii vůbec neodpovídá tomu, co jste viděli ve skutečnosti. Fotograf naopak vidí i ve zdánlivě nezajímavém objektu už výslednou fotku (včetně následných úprav), která se od běžným okem viděné reality často významně odlišuje. Tuto dovednost lze získat především dlouholetou zkušeností. Na toto úzce navazuje další bod.
Technické dovednosti
Jsem toho názoru, že pokud má někdo skvělé fotografické vidění a cit pro světlo, tak vůbec nejsou nutné. Naopak často mohou být spíše na překážku. I z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že přehnané soustředění se na techniku může výslednou fotografii doslova umrtvit a zbavit veškeré spontánnosti. Zároveň ale znalost rozličných technik a jistota v ovládání fotoaparátu otevírají další široké možnosti, jak tyto dovednosti kreativně uplatnit.
Znát lidi a především sám sebe
Ano, patří sem i jistá osobní vyzrálost. Portrétní fotograf by měl dobře znát sám sebe a vnímat svou duševní hloubku. To mu umožní vnímat do hloubky a nezkresleně i druhé. Bez toho vzniknou jen podobenky vnějšího vzhledu vhodné na občanský průkaz, ale ne opravdový portrét postihující i vnitřní svět portrétovaného. Musí také umět modelu vytvořit bezpečný prostor, ve kterém se může otevřít a uvolnit. Neposuzovat, respektovat druhé v jejich přirozenosti a přijímat je jací jsou. To znamená zároveň si je neidealizovat, vnímat jak jejich přednosti tak i slabší stránky. Jinak by ztvárňoval spíše své představy. Tato schopnost nezaujatého pohledu je podstatná. Též musí odhadnout správnou míru, kolik vedení model potřebuje a kolik volného prostoru mu může ponechat. U každého je to individuální a záleží na zkušenostech a citu fotografa. Cílem je vést, ale ne deformovat a manipulovat.
Výtvarné cítění, smysl pro krásu
Tady se mnou mnozí vyznavači moderního umění možná nebudou souhlasit, ale podle mě jde o nepostradatelnou složku. Obrazová kompozice se dá do jisté míry naučit a zvládnout na základě rozumu a teoretických znalostí. Hodně jí pomůžou roky praxe. Ale přesto se domnívám, že vrozený talent je zde nenahraditelný. A právě zde spatřuji ten největší um a rozdíl mezi průměrným a opravdu dobrým fotografem.
Není toho zrovna málo, že? Samozřejmě je dobré, když fotograf disponuje alespoň částí těchto schopností. Ten absolutní ideál se vyskytuje jen opravdu vzácně, ale pak to také stojí za to. Málokdo z nás se tomuto dokážeme přiblížit, ale je dobré mít tyto věci na paměti a alespoň k nim v průběhu své praxe směřovat. Jak mi to jde se můžete podívat třeba zde: martindobrovolny.com
